Imigrace, integrace a role veřejných institucí v inkluzivní společnosti

Můj pobyt v Norsku v rámci programu Erasmus byl zaměřen na otázku migrace a integrace nově příchozích do většinové společnosti. Téma, které je ve většině evropských zemí nejen aktuální, ale i citlivé, se v Norsku ukázalo být nahlíženo s nebývalou otevřeností, systémovým přístupem a důrazem na sociální soudržnost.

Zaujala mě zejména role veřejných institucí, jako jsou knihovny, v procesu začleňování imigrantů. Norský model chápe knihovnu nejen jako prostor pro přístup ke knihám, ale především jako kulturně-sociální centrum, kde dochází k výměně informací, dovedností a životních zkušeností. Heslo "Give, get, share information", které zde zaznívalo často, se promítá do praxe v podobě bezplatných workshopů, otevřených setkání, programů pro děti i dospělé a projektů, do kterých se zapojují umělci i dobrovolníci z celého světa. Knihovna Toyen v Oslu se stala symbolem tohoto přístupu – je přirozeně vnímána jako „obývací pokoj“ čtvrti, místo, kde je každý vítán a kde se komunita formuje napříč kulturními a jazykovými rozdíly. V porovnání s mnohými evropskými zeměmi zde neexistuje koncept „zavřených dveří“ – fyzicky ani symbolicky.

Obzvláště inspirativní pro mě byla role médií v procesu utváření veřejného diskurzu o migraci a diverzitě. Média v Norsku fungují jako nástroj integrace, nikoli polarizace. Norská média se vědomě vyhýbají senzacechtivosti a polarizaci, které jsou v jiných zemích často běžnou součástí mediální praxe. Místo toho upřednostňují narativy, které podporují porozumění, vysvětlují souvislosti a přinášejí příběhy, jež mají sílu bourat stereotypy.

Pozornost věnují média kulturním a komunitním iniciativám – například události pořádané knihovnami bývají pravidelně medializovány v pozitivním duchu, což výrazně napomáhá veřejnému přijetí odlišnosti. Média zde tak nefungují jako zesilovač obav a předsudků, ale jako prostředník mezi majoritou a minoritami. Tento přístup výrazně přispívá k vytváření důvěry, vzájemného respektu a demokratické diskuse.

V kontextu srovnání s Českou republikou je třeba poznamenat, že naše mediální prostředí se – i kvůli historickému vývoji a odlišnému politickému rámování – často uchyluje ke zkratkám a emocionálním apelům, které integraci komplikují. Norsko nám tak nabízí inspirativní model, jak lze i v médiích zaujmout odpovědný postoj a posilovat společenskou soudržnost.

Z hlediska migrace se i zde v souvislosti s válkou na Ukrajině dynamicky změnilo národnostní složení. Ukrajinští uprchlíci se během několika let posunuli ze 32. nejpočetnější skupiny cizinců až na 2. místo hned za Poláky. V každé zemi se však na podobné demografické proměny nahlíží odlišně. V Norsku je veřejná debata vedena důsledně fakticky, je zde důraz na komunikaci, otevřený dialog a podporu participace. Společnost je nastavena tak, aby na změny reagovala systémově – například prostřednictvím propracované politiky školní integrace, podpůrných databází překladatelů, a částečně financovaného dobrovolnictví.

Například norský školský systém umožňuje nově příchozím dětem socializaci ve speciálních adaptačních skupinách, což se v praxi ukazuje jako velmi efektivní. U nás zatím chybí podobná připravenost společnosti i státních struktur na přijetí jinakosti, což komplikuje hladký průběh integračního procesu.

Zkušenost z Norska mě utvrdila v přesvědčení, že kvalitní práce s migranty je možná jen za předpokladu komplexního, dlouhodobého a mezioborového přístupu. Knihovny jako otevřené vzdělávací a komunitní prostory, média jako nástroj kultivace veřejného diskurzu a propracované integrační politiky představují tři pilíře, které mohou být inspirací i pro české prostředí. Norsko mi dalo nejen profesní vhled, ale také naději, že společnost postavená na dialogu, respektu a otevřenosti není utopií, ale dosažitelným cílem.

Alexandra Tušlová

Page updated

Report abuse